V zemi vlakům zaslíbené
Při toulkách Evropou s karavanem jsme se s rodinou projeli již dvěma rychlovlaky. Prvním bylo TGV ve Francii. Následovalo ICE v Německu. Co ale na seznamu chybělo byl Shinkansen. Když jsme vybírali destinaci pro asijskou dovolenou, Japonsko jsem měl jako jasnou jedničku. Z rodiny si každý našel své, proč navštívit zemi vycházejícího slunce. O japonské železnici jsem toho mnoho slyšel, viděl několik videí, ale upřímně jsem si ani v tom nejdivočejším snu nepředstavil to, co jsme nakonec zažili.
Japonsko 2026 přineslo přesně to, co jsme od něj očekávali po stránce přírody a památek. Z pohledu infrastruktury jsem si to nedokázal představit. Individuální doprava téměř neexistuje. Po městech vidíte převáženě autobusy, taxíky a minimum soukromých aut. Výsledkem je, že nejsou nikde kolony. Majorita lidí používá veřejnou doprava a ta tomu odpovídá.
Tím, že jsme cestovali s batohem, výhody dostupné veřejné dopravy jsme plně využili. Cestu jsme naplánovali dva měsíce před odletem. Bydleli jsme výhradně v Airbnb. To se ukázalo jako ideální. Ubytování bylo rozmanité od tradičního domu s tatami až po moderní vilu.
Vlaky jsme tak moc předem neobjednávali. Na Shinkansen jsme se těšili. První cesta vlakem ale vedla nádherným expresem do Kii-Katsuury. Zajímavá je díky vedené podél moře, ale pro železničního modeláře také tím, že je to jednokolejka. Vlaky se tak musí křížit a nabízí to větší rozmanitost vlaků.
Cestu tam jsme absolvovali soupravou s panoramatickou kabinou strojvedoucího, do které je krásně vidět i z prostoru pro cestující.
Cestu zpět jsem si přál, abychom jeli druhým typem soupravy, která za mě vypadá starší, ale podle dostupných informací je novější generace než ta šípová.
Po návratu do Osaky jsme zakoupili lístky již na Shinkansen. Čekala nás totiž cesta do Hirošimi. Běžným vlakem by cesta znamenala více než 5 hodin. Shinkansen stejnou trasu stihne za 3 hodiny. Běžná rychlost souprav je 280 km/h, ale na naší trase dosáhl místy i 300 km/h.
Jeli jsme soupravou N700S. Ta je oproti mnoha jiným rychlovlaků velmi odlišná. Vrtalo mi hlavou proč. Nalezl jsem, že v počátcích provozu u původních souprav vznikal velký problém pro obyvatele žijící v okolí tunelů rychlotrati. Souprava jedoucí tunelem 300 km/h stlačí vzduch, což vedlo k akustickým třesků za tunelem. Jeden z konstruktérů Shinkansenů měl jako svůj koníček ornitologii. Věděl, že pták XXXXX při střemhlavém lovu umí zaplout do hladiny bez nárazu.
Rozhodl se proto, že navrhne kabinu soupravy podobnou hlavě ptáka, aby docílil co nejmenšího odporu vzduchu. Tím se podařilo problém s akustickým hlukem odstranit.
Jakonsko za roky XXXX-XXXX postavilo neuvěřitelných XXXXX km vysokorychlostních tratí. Tradiční vlaky mají v Japosku rozchod 1067 mm, ale Shinkanseny mají pro nás běžný rozchod 1435 mm.
Cestou do Japonska jsme přestupovali v Shanghai. Tam jsme se projeli Maglevem z letiště.
Japonsko samotné má sice již 15 rozestavěnou komerční trať pro Maglev, ale v jedné prefektuře kvůli 10 km tratě se nedařilo prosadit stavbu. Důvodem byl strach občanů, že hluboké úpatní tunely je připraví o zdroje vody. V roce 2026 se nakonec povedlo najít kompromisní řešení s lokální samosprávou, ale termín dokončení je nyní odhadován na rok 2035.
Z Hirošimi zpět do Kyota jsme opět jeli Shinkansenem N700. Z Kyota jsme pokračovali na severovýchod do oblasti hory Fuji. V okolí hory jezdí soukromá společnost, která provozuje jak vlak, tak místní zábavní park. Nabízí to vtipný marketing. Vstup do parku je tak přímo z jedné ze stanic místní tratě.
Jedná se o jednokolejnou trať, kde se v každé druhé zastávce křižují vlaky na úzkorozchodné trati. Pověst japonských drah je, že vše jezdí na minuty přesně. Oficiálně uváděné číslo pro celé Japonsko je průměrné zpoždění 59 vteřin. Zrovna na jednokolejce z hlavové stanice Mount Fuji se ale ukázalo, že i tady ke zpoždění dojde většímu. Hlavová stanice Mount Fuji je malá, zajímavostí, že vlaky jedoucí z nedalekého Kawagudzika jedou sedadly pozpátku, následně dojedou na koncovou kolej nádraží Mount Fuji, aby následně již jely sedačkami dopředu po zbytek trati do Otsuky. Japonské vlaky mají totiž zajímavost a to jsou otočné sedačky. V koncových stanicí průvodčí pomocí pedálů u každké sedačky otočí dvojsedadlo čelem po směru jízdy.
Se zájmem jsem sledoval práci strojvedoucího, do které je vidět. Zrovna probíhal zácvik nového strojvedoucího.
Až do posledního křížení vše probíhalo na sekundy přesně.
Skutečně, oni mají jízdní řád na vteřiny. Křížily nás expresy s polepem.
Na posledním křížení ale nepřijel protisměrný vlak včas. Znamenalo to čekání naší soupravy. Nikdo nepanikařil, ale novic sáhl pro grafikon a stejně jako my na setkáních modulovky začal studovat křížení vlaků a možná
Nakonec přijel druhý spoj o 5 minut později a nám padla zelená pro pokračování do Šindzuky.
Zpoždění 5 minut nakonec nebylo to největší. Opravy na trati Chuo line u našeho vlaku vytvořily zpoždění na Japonsko neuvěřitelných 22 minut.
Samostatnou kapitolou je železniční doprava v Tokiu. Nesmí vás překvapit tři linky pod sebou ve třech hloubkových úrovních, nebo naopak trať ve výšce 7.patra obytných budov. Těžko se rozeznává vlak a metro. Soupravy se často za městem označují jako vlak a následně se stejná souprava pohybuje v tunelech metra. Všechny městské soupravy proto vypadají jako naše metro. Všechny vagóny mají automatické dveře na obou stranách vagónů. Je jich nepřeberné množství druhů.
V okolí Fuji jezdí vlaky s veselými polepy.
Mimoměstské expresní vlaky se podobají vlakům typu našeho Pendolina. Kabiny mají často prapodivné tvary a uspořádání. U těchto expresů jsou již dveře jen na koncích vagónů.
O co živější je osobní doprava, o to nudnější je ta nákladní, kterou modelujeme na modulech. Za celou dobu dovolené jsem viděl slovy dva nákladní vlaky. Oba byly kontejnerové a navíc poloprázdné. Jestli něco jezdí přes noce nevím, ale neviděl jsem ani nikde nákladní vlaky ostavené.
Poslední den dovolené cestou na letiště jsme jeli monorailem. Je to vlasně spíš něco mezi autobusem a vlakem.
Jede po jedné „koleji“ z betonu. Zajímavostí je, že aby byl lépe vyvážen, nesedí cestující u oken, ale uprostřed.
Jede velmi tiše, ale dost sebou „hází“. Pěkný prvek je ohromná výhybka. Omlouvám se za kvalitu, ale je focena z jedoucího vlaku.
Množství vlaků mě ohromilo, téměř každé nádraží má dvě tři tratě a v podzemí i nadzemí ještě metro. Díky navigaci v Google maps je ale orientace snadná a ve většině případů vám správně napoví i správné nástupiště a cestu k němu. Za celou dovolenou jsme talk téměř nebloudili a nikdy nám nic neujelo naší vinou. To vzniklo jen zpožděním návazných vlaků. Dovolenou v Japonsku doporučuji každému železničnímu fandovi. Může se to zdát jako luxus, ale letenka do Japonska na jaře 2026 vyšla na 12 000 Kč a to se dala sehnat i levnější, pokud by si člověk mohl vybrat pracovní dny na let. Jídlo bylo v roce 2026 výrazně levnější než v ČR. Díky Airbnb je i ubytování levné. Nocování v Jižních Čechách vás vyjde dráž. Neváhejte proto a vypravte se tam!